20. 04. 2024

Archeologický výzkum v Dušní ulici na Starém Městě v Praze

Od listopadu 2023 do března letošního roku prováděla naše společnost záchranný archeologický výzkum před plánovanou výstavbou tělocvičny na dvoře objektu Vyšší odborné školy stavební a Střední průmyslové školy stavební (čp. 900, parc. č. č. 983) na rohu ulic Dušní č. or. 17 a Bílkova č. or. 7 a 9.

Plocha se nachází v jihovýchodní čtvrtině neúplného poasanačního domovního bloku mezi ulicemi Dušní, Bílkova, Elišky Krásnohorské (náměstím Miloše Formana) a náměstím Curieových (obr. 1). Severní dvě třetiny plochy dvora leží v prostoru bývalé klášterní zahrady na jižním okraji areálu gotického kláštera cyriaků s kostelem sv. Kříže Většího, který vznikl na troskách starší předlokační osady po roce 1256 (obr. 2). Jižní třetina plochy, kde se vyvíjela kamenná zástavba předasanačního domu č. 887, byla od areálu klášterní zahrady oddělena ohradní zdí dobře patrnou na historických plánech (obr. 3).

Víceméně rovný povrch dvora se před zahájením výzkumu nacházel úrovni okolo 189,0–189,5 m n. m. Po mechanické skrývce navážek na úroveň okolo 188,3 m n. m. byly v severní části dvora odkryty stavební konstrukce a výkopy související se zástavbou, která zde vyrostla po zrušení kláštera (1783) v jižní části jeho zahrady. Tato zástavba zanikla až v souvislosti s výstavbou stávajícího domu čp. 900 v letech 1920 až 1922 (obr. 4). Po odstranění vrstev navážek stavebních horizontů byl dokumentován průběh a mnohonásobné úpravy ohradní zdi zahrady kláštera v průběhu 16.–18. století (obr. 5). K této zdi přiléhala v jihovýchodní části zahrady studna.

Na ploše jižně od ohradní zdi byla na úrovni okolo 185,7 m n. m. odkryta podlaha domu tvořená drtí břidlice. Tento dům zanikl v průběhu 16.–17. století, a do jeho zásypů byla založena mladší zdiva novověké zástavby z konce 17. až průběhu 18. století (obr. 6). V prostoru samotné klášterní zahrady zakonzervoval mohutný zahradní horizont starší historické situace. Na úrovni 186,4–186,6 m n. m. bylo objeveno cca 20 cm mocné šedé souvrství (místy na povrchu upravené valouny), které můžeme považovat za povrch klášterní zahrady nově vzniklého kláštera. Zkoumaná plocha nebyla v průběhu 13.–15. století nijak intenzivněji využívána (zahrada, komunikační horizonty a ojedinělé zahloubené objekty). Na severním okraji zkoumaného pozemku byla odkryta břidlicová zeď – pozůstatek ohrazení oddělující vlastní klášter od jeho zahrad (obr. 7). Ve svrchních partiích souvrství z doby před založením kláštera byly často zachyceny pozůstatky pyrotechnologických aktivit.

Pod tímto souvrstvím, ale také ve zbytku plochy mimo klášter, byly postupně rozebírány zásypy poměrně rozlehlých suterénů zahloubených domů z konce 12. až 1. poloviny 13. století (obr. 8). Tyto objekty byly z větší části časově současné, protože se jejich výkopy nikterak neporušovaly. Na jejich dně byly odkrývány sloupové jámy, přičemž ve dvou jamách byly objeveny keramické nádoby (obr. 9). V žádném z těchto objektů nebylo odkryto otopné zařízení. Tento sídlištní horizont (s velkými zahloubenými domy) smazal na většině plochy pozůstatky osídlení staršího. Nejstarší horizont osídlení, spadající nejspíše do 1. poloviny 12. století, byl tvořen především drobnými objekty – sloupovými jámami, kůlovými jamkami a pozůstatky pecí (obr. 10). Právě tato pyrotechnologická zařízení a movité nálezy – rudy, strusky, tyglíky a kadluby, dokládají výrobně-řemeslnický charakter tohoto nejstaršího osídlení (zpracování železa a barevných kovů). Jen z ojedinělých jam pocházely starší nálezy datovatelné do 11. století. Z vrstev půdního horizontu pak bylo získáno několik velmi drobných omletých zlomků pravěké keramiky. Povrch vltavské nebovidské štěrkopískové terasy VIIc s niveletou povrchu náplavů od 185,1 na severu do 185,3 m n. m. na jihu byl překryt souvrstvím povodňových hlín (obr. 11). Výzkum přinesl více než 100 banánových beden movitých nálezů, které v současné době procházejí evidencí a laboratorním zpracováním. Je mezi nimi velmi mnoho zajímavých předmětů, především z předlokačního osídlení 12.–13. století.

David Polcar