12. 05. 2024

Archeologie Masarykova nádraží v roce 2024

Letos začala první etapa archeologického výzkumu, který předchází modernizaci a kompletní rekonstrukci nástupišť i kolejišť Masarykova nádraží. Zároveň dojde k výstavbě nového zastřešení (platformy) kolejiště, které spojí ulice Na Florenci a Hybernská (obr. 1). Stavební práce a jim předcházející archeologický výzkum budou probíhat ve třech etapách, a to až do roku 2027.

V předchozích letech proběhlo v areálu nádraží několik menší, a především dva plošně rozsáhlé archeologické výzkumy (obr. 2). V letech 2017–2018 (o výzkumu zde a zde ) bylo prozkoumáno okolo 6 000 m2 plochy při ulici Na Florenci v místě dnes již stojící administrativní budovy. Tam jsme objevili části zaniklých domů a jejich sklepů, studny, jímky a mnoho dalších odpadních jam v místě středověkých a raně novověkých parcel. V jižní části nádraží při ulici Hybernská byla před výstavbou hotelu roku 2021 (o výzkumu zde a zde) zkoumána plocha 5 000 m2. Tento pozemek ležel v místě zaniklých gotických hradeb (včetně Horské brány – jedné ze čtyř bran novoměstského opevnění) i mladšího barokního bastionového opevnění. V obou případech pak byly nelezeny také stavební konstrukce zaniklých historických budov i technických zařízení nádraží.

Současný výzkum tedy probíhá mezi těmito dvěma velkými plochami a bezesporu nám doplní mnoho nových informací o vývoji této části Nového Města pražského (obr. 3). V letošním roce proběhnou hlavní archeologické práce v celkové délce zhruba tří měsíců (s přestávkami od března až do července), a to v severní části pozemku nádraží v místě plánovaných nových kolejí a nástupišť (obr. 4).

První domy začaly v místech nádraží vyrůstat až s určitým časovým odstupem po založení Nového Města pražského Karlem IV. Jednalo se o okrajovou část města v těsné blízkosti hradeb, která se začala pozvolna zastavovat až v závěrečné třetině 14. století. Domy stály v čele ulic Na Florenci a Hybernská a za nimi se do vnitrobloku táhly jejich parcely. Víceméně kontinuální vývoj byl zásadně narušen zejména v důsledku bombardování a dobývání města v závěru třicetileté války. Poté došlo k částečnému obnovení zástavby i ke scelování pozemků do větších celků. Definitivní zánik zdejších domů byl spojen až s výstavbou nádraží v letech 1844–1845.

Letošní výzkum však ukázal, že domy nestály jen v čele parcel, ale také hluboko ve vnitrobloku i v těsném sousedství gotických hradeb. V drobném torzu byla odkryta samotná gotická hradba (šířka 2 m), a to v místech jedné z hradebních věží, z níž se dochoval pouze zbytek jižní zdi. Věž byla druhotně podklenuta opukovou valenou klenbou (obr. 5). K vnitřnímu líci hradby pak byla přizděna zeď domku, který stál naopak v prostoru příhradební uličky (obr. 6). V několika torzech jsme odkryli zeď oddělující příhradební uličku (o šířce ca 12 m) od zahrad zdejší zástavby. Ve vnitrobloku za touto zdí byla objevena část pozdně novověkého domu (patrně z 18. století), který zanikl až v době výstavby nádraží, a který známe ze starších mapových podkladů (obr. 7). Součástí domu byla záchodová jímka a před jeho vchodem bylo nalezeno torzo kamenné kašny (obr. 8, 9). V severním sousedství tohoto domu jsme nalezli sklep domu, který byl zaklenut valenou klenbou (rozměry ca 4x2,5 m včetně vstupní šíje schodiště). Dům zanikl v průběhu třicetileté války (obr. 10). Z jeho zásypu pochází velké množství zlomků kamnových kachlů z 16.–17. století (obr. 11, 12). Kachle s vyobrazením Martina Lutera nebo Sibyly z Cleve napovídají, že obyvatelé domu byli protestanti. Překvapivé nálezy domů ve vnitrobloku, a v příhradební uličce můžeme předběžně dávat do souvislosti se „střelci při zdech městských“. Ve snaze zabezpečit stálou obranu města totiž nařídil císař Karel IV. výrobcům kuší přestěhovat se do prostoru hradeb, a za to jim udělil rozsáhlá privilegia. Měli obsadit hradební věže a mohli si stavět domy v bezprostředním sousedství hradeb a městských bran. Tato privilegia byla potvrzována i dalšími panovníky, a to až do jejich zrušení a zbourání domů roku 1623. Na přelomu 16. a 17. století mělo stát mezi Vltavou a Horskou bránou 12 těchto domků. S těmito střelci jistě souvisí také nálezy tří ořechů do kuší, které doplňují pět nálezů těchto předmětů z předešlých archeologických výzkumů v ploše nádraží (obr. 13).

Různé objekty (jámy), zahloubené do půdního horizontu, byly objeveny pod hlinitým horizontem novověkých zahrad na mnoha místech (obr. 14). Některé z nich byly vyhloubeny již v nejstarším období zdejších sídlištních aktivit – tedy ve druhé polovině 14. století. Některé z nich spadaly do období 15. a 16. století. Z jednoho takového objektu pocházel velmi zajímavý nález dvou drobných keramických sošek – Madonek s Ježíškem v náručí (obr. 15). V nejzápadnější části zkoumané plochy byla naopak odkryta rozsáhlá terénní deprese (hloubka dna je 6,6 m od současného povrchu) zaplňovaná po několik staletí bahnem, splachy z okolí a domovním odpadem (obr. 16).

Nejmladší historickou etapu reprezentují zaniklé stavební konstrukce historického nádraží c. k. Severní státní dráhy. Na letos zkoumané ploše jsme odkryli severní část vjezdové brány do nádraží, jednu z lokomotivních točen a základy skladů na zboží (obr. 17). Mohutná točna zděná z opuky měla průměr 10,7 m (obr. 18). Vjezdová brána do nádraží byla při výstavbě zakomponována to tehdy ještě stojícího bastionového opevnění, které bylo v těchto místech vystavěno okolo poloviny 17. století (obr. 19). Brána oddělovala vnitřní (odbavení cestujících, celní sklady zboží) a vnější (opravny, dílny, výtopna, sklady uhlí, atd.) část nádraží, byla uzavíratelná a měla šest polokruhově zakončených otvorů, které umožňovaly průjezd vlaků (vždy tři a tři na severní a jižní straně brány) přes most, protože před bránou byl příkop – součást opevnění (obr. 20). K zániku hradeb i brány došlo o 30 let později v roce 1875.

O rekonstrukci nádraží a archeologickém výzkumu byla 4. května 2024 odvysílána krátká reportáž v pořadu Z metropole (ke shlédnutí v archivu ČT zde).

Martin Vyšohlíd