20. 05. 2011

Vyšel sborník vzpomínek na Jarmilu Líbalovou Kasalickou

Vyšel druhý sborník občanského sdružení Gorgona o.s. věnovaný příležitosti 70. výročí sňatku Jarmily a Dobroslava Líbalových. Sborník je možno koupit (cena 100,- Kč) ve společnosti ARCHAIA Praha o.p.s., Truhlářská 20/1119, Praha 1. Odběr knih je třeba předem domluvit telefonicky na 224317913, 224314978 nebo e-mailem na praha@archaia.cz.

GORGONEION II. Sborník ing. arch. Jarmile Líbalové. Gorgona, Královské Vinohrady 2011, 80 str. s obr. a foto; ISBN 978-80-254-9146-1

Druhý sborník občanského sdružení Gorgona nazvaný Gorgoneion vychází přesně po deseti letech od vydání (samizdatového) sborníku věnovaného Dobroslavu Líbalovi, který nás následně v roce 2003 vyšel jako Gorgoneion I. Také druhý sborník je věnován významnému životnímu jubileu rodiny Líbalových. Sborník byl sestaven rodinnými příslušníky ku příležitosti 70. výročí sňatku Jarmily a Dobroslava Líbalových (4. listopadu 1939 v kostele sv. Ludmily na Královských Vinohradech), z nichž se bohužel ani jeden tohoto mimořádného životního mezníku nedožil. Dobroslav Líbal zemřel náhle 9. února 2002 ve věku devadesáti let a jeho žena ho následovala o tři roky později 15. listopadu 2005 ve věku nedožitých devadesáti let. Do sborníku přispěli především rodinní příslušníci a blízcí přátelé pocházející z řad odborných pracovníků mladší a střední generace i bývalých spolupracovníků. Osobnost Jarmily Líbalové, rozené Kasalické není tak důvěrně známa širší odborné veřejnosti jako osudy nestora české památkové péče Dobroslava Líbala, avšak jednalo se bezpochyby o ženu mimořádných lidských kvalit a zároveň významnou tvůrčí architektku, uměleckou historičku či památkářku v pravém slova smyslu. Jarmila Kasalická se narodila 23. srpna 1916 v Senohrabech a po absolvování reálného gymnázia vystudovala architekturu na Českém vysokém učení technickém v roce 1939, kde se na jejím vzdělání podíleli profesoři Bertl, Blažíček, Mendl, Wirth, Stefan či Vávra. Po vstupu do stavu manželského s Dobroslavem Líbalem navštěvovala v letech 1939 až 1948 Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde její následnou cestu formovali další významní profesoři, např. Cibulka, Matějček, Mencl či Pečírka. Až potud byl její profesní růst bezproblémový, avšak po revolučním únoru 1948 se nad její profesní dráhou stáhla mračna. V rámci vysokoškolských prověrek byla ze studií v roce 1948 odejita a od této doby již nemohla samostatně rozhodovat o náplni své práce či kariérním postupu. Přesto byla architektka Jarmila Líbalová Kasalická přímým svědkem mimořádné události, kterou byl nepochybně vznik specializovaného ateliéru SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů). Na přelomu 40. a 50. let 20. století nastoupila Jarmila Líbalová do R-atelieru (byl založen ještě v rámci Stavoprojektu Vilémem Lorencem), který představoval krystalizační jádro SÚRPMA. Po svém nástupu do pražského ateliéru SÚRPMO se spolupodílela na vypracování značného množství pasportů jednotlivých objektů na Malé Straně či Novém Městě pražském (především se svým mužem či Miladou Vilímkovou). Další rána osudu ze strany zločinného režimu byla vůči této osobě vedena v rámci třídně politických prověrek v roce 1958, kdy byla nucena SÚRPMO opustit a přejít do státního podniku Vodní stavby. Ani zde jí však nebylo souzeno působit déle. Další nucený přesun ji tentokrát nasměroval do východních Čech a jejím osudem se stal Hradec Králové, kde ji zaměstnali v místním Městském stavebním podniku. Zde se zaujetím a erudicí sobě vlastní vypracovala asanační plány historického jádra Hradce Králové a pevnosti Josefov, zpracovala velké množství památkových objektů a připravila jejich rekonstrukci (od dokumentace až po projekci). Od 80. let 20. století, po odchodu do důchodu, pomáhala svému synovi Martinovi v jeho vlastním projekčním ateliéru. Po celý svůj bohatý odborný život stála po boku svého manžela, spolupodílela se na dokumentaci ohromného množství památkových měst a objektů a spolupracovala s ním na mnoha jeho odborných publikacích. Další podrobnosti ze života Jarmily Líbalové Kasalické je možno získat z článku Dobroslava Líbala otištěném ve Zprávách Klubu za starou Prahu číslo 2 v roce 1996, tedy u příležitosti jejích osmdesátých narozenin.
Úvodního krátkého příspěvku Jarmila Líbalová (23. 8. 1916 – 15. 11. 2005) (s. 5) se zhostil vnuk Jarmily Líbalové Kasalické Patrik Líbal a přinesl krátké shrnutí jejího profesního života i podněty, které vedly k vydání tohoto sborníku. Následující tři krátké eseje syna Martina Líbala Vzpomínky na maminku (s. 7–8) jsou jeho krátkými historickými vzpomínkami na společnou práci se svou matkou při dokumentaci významných architektonických památek od přelomu 40. a 50. let až do počátku 60. let (dokumentace fasád domů na náměstí v Telči; stavebně historický průzkum hradu Český Šternberk; příprava asanačního plánu pevnosti Josefov). Třetí příspěvek rodinného příslušníka v úvodu sborníku, nazvaný Moje maminka (s. 9–10), pochází z pera dcery a právničky Dory Líbalové, která shrnula základní životní mezníky života Jarmily Líbalové Kasalické a zdůraznila některé lidské aspekty její osobní povahy dokládající vzájemný vřelý vztah matky s dcerou. Zajímavým postřehem, vycházejícím nepochybně z profese autorky i vzdělání manžela Dobroslava Líbala, je i zmínka o vysokém stupni právního povědomí Jarmily Líbalové Kasalické.
Po osobních vzpomínkách nejbližších rodinných příslušníků následuje obsáhlejší příspěvek Patrika Líbala nazvaný Homo villanus – studie k sociálnímu a kulturnímu fenoménu vily (s. 11–26). Vedle vymezení pojmu villa se autor zabývá kulturně sociologickými i psychologickými aspekty vzniku této specifické formy bydlení ve 2. polovině 19. století na modelovém území dolního Posázaví. Na rozvoj zdejších vil měla mimořádný vliv výstavba železniční tratě Františka Josefa v roce 1871 či vybudování Posázavského pacifiku na přelomu 19. a 20. století. Následně je věnována pozornost některým vilovým koloniím či významným stavbám ve sledovaném regionu (např. Senohrabská villegiatura z 90. let 19. století; vila prof. E. Votočka z roku 1907 v Senohrabech podle projektu architekta Otakara Novotného; vila Gustava Weinbergera z let 1920-1922 v Turkovicích-Hrušově; funkcionalistická vila Bohumila Prokopa v Senohrabech z let 1931-1932 Jana Churaně; puristická vila v Zaječicích z let 1936-1937 architekta Františka Bouši; vila orientalisty Aloise Musila v Kosově Hoře z roku 1935 od architekta Antonína Mendla; letní dům Eleny Fleischnerové ve Zlenicích z roku 1938 podle projektu Roberta Murdycha; zahradní dům v Senohrabech z roku 1938 podle projektu Josefa Václavíka; hacienda dr. Jaroslava Starka v Senohrabech z roku 1940 architekta Vladimíra Nováka; americká vila továrníka Jaroslava Havlíka z roku 1941 v Novém Městečku u Čerčan podle projektu architekta Františka Coufa). Autor dále sleduje vývoj vilových staveb po 2. světové válce (až do počátků 21. století), tedy v období dominance kolektivního bydlení, avšak přesto upozorňuje na některé kvalitní realizace (vilochata z 60. let 20. století v Mnichovicích navržená Jaroslavem Vaculíkem; rodinné domy typu V, tzv. šumperáky z 2. poloviny 60. a především 70. let 20. století či dřevěný rodinný dům v arboretu z let 2004-2007 v Senohrabech realizovaný podle projektu firmy Sporadical. Přehledná stať je doplněna poměrně dlouhým seznamem literatury k prezentovanému tématu. Následují příspěvek Heleny Čižinské-Smetáčkové nazvaný Vzpomínka na ing. arch. Jarmilu Líbalovou (s. 27–28) je další z řady osobních zpovědí o společných životních osudech či vzpomínkách na společné pracovní aktivity. Autorka v 60. letech 20. století působila společně s Jarmilou Líbalovou Kasalickou v Pražském středisku památkové péče a ochrany přírody a zároveň se dlouhá léta znaly a potkávaly v Senohrabech, kde měly obě rodiny svá letní sídla. Vojtěch Kašpar si v drobném příspěvku Jarmila Líbalová „Senohrabská“ (s. 29–31) všímá vztahu Jarmily Líbalové Kasalické k rodným Senohrabům a říčním lázním na nedaleké Sázavě, které byly jejím oblíbeným výletním místem a kde autor v nedávné době provedl záchranný archeologický výzkum, který potvrdil existenci středověkého osídlení přímo v místě zdejší plovárny. Stať je doplněna osobními vzpomínkami autora na návštěvy rodiny Líbalových v Senohrabech i na poslední návštěvu Jarmily Líbalové Kasalické v říčních lázních, kde měla možnost shlédnout výsledky archeologického výzkumu. Na významný podíl architektky Jarmily Líbalové Kasalické při orientaci dnešního rektora Akademie výtvarných umění Jiřího Kotalíka na oblast památkové péče a dějin umění upozorňuje sám Jiří Kotalík ve vzpomínkovém medailonu Vzpomínka na paní architektku Jarmilu Líbalovou (s. 33–36). Autor s Jarmilou Líbalovou Kasalickou spolupracoval na mnoha projektech především v Pražském středisku státní památkové péče a ochrany přírody. Na podobné setkání v lůnu inspirativního prostředí Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů vzpomíná Jaroslav Soukup v drobném příspěvku Milé setkání (s. 37), který je doplněn vlastnoruční malbou letního sídla rodiny Líbalových – vily Jaroslava. Následující odborně laděný příspěvek ředitele ústavu pro klasickou archeologii FF UK Jiřího Musila je věnován historickému a stavebnímu vývoji příměstské obce Přední Kopanina, která (byť se v roce 1974 stala součástí pražské aglomerace) dodnes neztratila svůj venkovský ráz. V článku Přední Kopanina. Torzo venkovské krajiny na okraji Prahy (s. 39–46) autor vyhodnocuje především historické plánové a mapové podklady, geomorfologický reliéf, hlavní komunikační síť i urbanistický vývoj obce. Dlouhé roky strávené v křesle starosty této příměstské obce autor zúročil při závěrečném shrnutí novověkého a recentního vývoje obce i nastínění úsilí zastupitelstva i uvědomělých obyvatel obce o zachování stávajícího poklidného venkovského rázu a původního charakteru této lokality. V následujícím příspěvku Soubor podobizen farářů kostela Matky Boží před Týnem v Praze (s. 47–62) věnuje Helena Čižinská-Smetáčková pozornost souboru pěti významných podobizen farářů z fary kostela Matky Boží před Týnem vzniklých v rozmezí 30. let 18. – 20. let 19. století. Soubor obrazů, zachycujících převážně členy Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, byl v roce 2002 zdokumentován a navržen k prohlášení za kulturní památku. Stať je převážně tvořena krátkými medailonky farářů (historiograf Jan Florian Hammerschmidt; Kryštof Vojtěch Hubacius z Kotnova; doktor Václav Michael Rokos; doktor filozofie a teologie František Crabat; František Václav Karel z Michalovic ?) a popisy předmětných děl. Prezident Českého národního komitétu ICOMOS Josef Štulc shrnul v příspěvku Památkové hodnoty našich historických měst v současnosti (s. 63–72) ožehavou problematiku vlivu a škodlivosti moderní a nekontrolované výstavby v rámci historických měst. V přehledném a strukturovaném článku autor sleduje vývoj vzájemného souboje historické zástavby s urbanistickým rozvojem města od středověku (výstavba Nového Města pražského) až po současnost. Podobnému tématu, ovšem z pohledu archeologa, se věnuje Petr Juřina v posledním příspěvku sborníku nazvaném Praha přichází o své kořeny! Vadí to někomu? (s. 73–77), v němž upozorňuje na totální likvidaci archeologických památek v místech rozsáhlých stavebním zásahů v historických jádrech našich měst (především podzemní garáže) a zároveň připomíná skutečnost, že provedení záchranného archeologického výzkumu na předmětné stavbě není záchranou těchto památek, ale pouze jejich asistovanou likvidací. Na závěr sborníku je připojena výběrová bibliografie ing. arch. Jarmily Líbalové (s. 79).
Nevelký sborník, věnovaný mimořádné postavě naší památkové péče a dějin umění Jarmile Líbalové Kasalické, je nepochybně důstojným ohlednutím za jejími pohnutými osudy i připomenutím jejího nesmírného významu při formování a naplňování základních úkolů naší památkové péče a zároveň vlivu, který její osoba a rodina měla na formování významných osobností současné památkové péče a dějin umění.
Vojtěch Kašpar